Kapitola 7.
Sotva se Kris vrátil domů, opět do přepadly pochybnosti. Že to nezvládně. Něvěřil si. Neustále se podceňoval. Byl na dně.
Svalil se na postel a usnul. Nečekaly ho však žádné sladké sny, ale neúprosné noční můry. Vzbudil se celý zpocený a snad ještě víc vysílený než když usínal. Tělem mu projel proud bolesti. Zjistil že se nemůže ani hnout jak mu bylo zle. Nemohl vstát. Zůstal jen bezmocně ležet. Hlava mu třeštila, ruce se mu klepaly, měl mžitky před očima a opuchlý krk.
Nejsem... nemocnej!?
Ta myšlenka ho rozhodila. Nechtěl stonat! Nechtěl!
Nojo, kluci. Porazila by je i obyčejná rýma. Ale tohle bylo něco mnohem vážnějšího...
Nezvládal to. Měl pocit že snad umře bolestí. Nemohl to už dál vydržet. Postavil se, ztěží došel ke až dveřím pokoje svých rodičů. Tam se zapotácel. Zakoplnul, zakřičel, vyrazil si dech a omdlel. Jen se bezvládně válel na podlaze. Neviděl, neslyšel. Jen chtěl, aby to už bylo všechno za ním...
Probralo ho až slunce, pálící mu do očí škvírou mezi záclonami.
,,Dobré ráno Krisi! Víš, že jsi tady ležel před dva dny? Byl tu u tebe Marthy...´´smála se na něj rozzářená maminka.
,,Marthy! U mě! Kdy? Co říkal?´´naléhal Kazim. Maminka ho nepoznávala. O ostatní se moc nezajímal. Vždycky jenom o sebe...
,,Co říkal?´´škemral.
,,Brzo se uzdrav...´´sklopila oči a odešla.
,,Mami!?´´volal ještě. Ale ona už byla pryč.
Proležel v mrákotách celý týden. Všechno si v hlavě za tu dobu srovnal. Definitivně! Stýskalo se mu po ostatních. Chtěl vidět Skleněnku. Co se asi ve třídě děje... ?
No, kdyby to věděl, moc nadšený by z toho nebyl...
