Kapitola 14.
Den poté si Kris celkem přivstal. Bohužel, ráno nebylo tak růžové, jak si předstvoval... Menší kocovinka. Ale kdo by se po včerejšku divil...
Obléknul se, hodil do sebe snídani, popadnul věci a sebevědomně kráčel ke škole. Pod bundou skrýval růži. Měl jasnou představu co s ní.
Potichu se plížil mezi skříňkami. Viděl ji tam. Jako vždycky tam postávala, sama a nevnímala okolí.
Teď nebo nikdy!
Přišel k ní. Nevšimla si ho. Jak by mohla! Zakašlal. Nic. Dlouho se přemáhal ale nakonec se odhodlal. Vzal ji kolem ramen.
,,Violo...´´
Krisi?
,,Promiň.´´
Měla bych?
,,Fakt se ti omlouvám, za všechno!´´
Určitě?
,,A... ještě něco...´´
Co?
,,Tohle´´
Vtisknul jí růži mezi rozklepané dlaně. Připadala si jako ve snu. Už v žádné noční můře... Otočila se k němu a odlepila oči od země. Pokusila se o úsměv.
,,V pořádku...´´Sklopila hlavu a zčervenala.
,,Opravdu? To jsem rád...´´
Nenásilně ji k sobě přitáhnul.
,,Já taky...´´
Zvolna se k sobě přibližovali.
,,Miluju tě...´´zašeptal Kris a Viola pod jeho slovy doslova roztála.
Jejich rty byly už jen pár milimerů od sebe. Byly by se spojily v polibek, kdyby...
CRRRRRRRRRRRRRR!
