Moje bláznovství nezná mezí...

,,Absolutně fabulózní!" podával Veroně ruku pořadatel.

,,Děkuji Frederiku! Dělala jsem, co jsem mohla..." odpovídala s úsměvem.

,,Zdovolením!" protloukala se k nim mezitím jedna z hostesek. ,,Slečno, máte telefon!"

I přes davy tleskajících fanoušků bylo slyšet to pronikavé crrrrrrrrrrrrr. Po zmáčknutí tlačítka -příjem- ustalo.

Verona zašla do zákulisí, kde byl o hodně větší klid a ticho. Přiložila si sluchátko k uchu a řekla klasické ,,Haló?!"

Nato se na druhé straně ozval chrapot. ,,Dobrý večer, vlastně spíše dobrou noc, milá Veroniko..."

,,Kdo jste?" zeptala se. Ten hlas neznala, přesto usoudila, že patří nějakému postaršímu muži.

,,Promiňte, zapoměl jsem se představit... Hrabě Henry von Hofftenburg. Ano, jsem to já! Možná znáte místní hrádek..." odkašlal si.

,,To snad není možné! Vážně?! Velice mě těší, pane hrabě! Ale, čemu vděčím za váš hovor?"

Ten starý, mazaný lišák měl už dávno připravenou záminku. ,,Sledoval jsem váš koncert, bylo to úžasné! A tak mne napadlo... jestli byste ztra nemohla navštívit mé sídlo a zapět mě a mé rodině soukromě?

Chvíli bylo ticho.

,,Samozdřejmě zajistíme dopravu, ubytování a večeři. Bude i ohňostroj! Na honoráři se ještě domluvíme... Tak co, má milá? Berete to?"

Nemohla odmítnout! ,,A-a-a-ano!"

,,Dobrá, tak zítra v poledne za úsvitu pro vás přijede má limuzína. Podrobnosti se dozvíte na místě. Děkuji, za příjemný rozhovor. Dobrou noc, i když... teď už vlastně ráno..."

,,Nashle!" ještě špitla do sluchátka, na poslední chvíi. Ale už se ozývalo jen dlouhé túúúúúúúúúúúúút.