Moje bláznovství nezná mezí...

,,Hmmmm..." mnul si dědeček Henry svůj plnovous a přemýšlel. Nejspíš nad něčím důležitým, protože tohle gesto dělal vždycky, když se potřeboval na něco naprosto soutředit.

Je to postarší muž, nízký, zavalitý, šedovlasý, vousatý. Měl jsem ho rád. Měl. Po tom co zemřela babička se změnil. K horšímu (lépe řečeno se zbláznil). Teď nebere na nikoho ohledy, je krutý, zlý a nelítostný, všechno musí šlapat jen podle něho. Všechno. A ti, co odporují... nechtějte vědět co se nimi stane!

,,Podej mi noviny, Kyrie!" pokynul na dívku, se kterou jsem vyrůstal. Vysoká, štíhlá, černovlasá, černooká, ale nejpřitažlivější na ní byly její plné rudé rty. Kyrie je opravdu krásná. Vychovali ji pro mě. Jenže já ji beru jen jako... společnici. Společnici v našem hradě. Společnici v mém životě. Nic víc - nic míň. A stejně, myslím si, že ona mě taky nijak bláznivě nemiluje... jen neustále žárlí.

,,Zde." podala mu dnešní večerní výtisk.

Henry v něm zalistoval. ,,Tady to je!" Konečně našel stránku, kterou hledal. Začetl se. Ostatní mu tam zvědavě nahlíželi.

,,Co -to- ? podíval se na něj David nechápavě.

,,Uvidíš." odešel k telefonu, k ruce si vzal útžek z novin a začal vytáčet otištěné číslo.