Část 1.
Začalo to jednoho temného, deštivého večera...
Seděl jsem ve společenské místnosti našeho hradu a četl si knihu. Zajímavou knihu. Byl to román. Autora si už nepamatuji... Ale ten ve mě kdysi probudil takovou touhu... Zadíval sem se do krbu, do ohně a zavzpomínal na dny, kdy to tu bylo ještě docela normální sídlo...
Ano, hrad je prokletý, stalo se to nedávno. Před deseti lety. Byl jsem ještě malý chlapec. Ta kletba praví, že kdo se tu zdrží přes noc, přes úplněk, se promění v jednoho z nás a bude tu s námy, nejspíš navždy... Leda, že by vyvedl všechny ,,strašidla" z hradu ven. Jenže tohle bude velmi obtížné, protože oni o vysvobození pranic nestojí... Možná ostatní, ale já ano! Já o vysvobození stojím! Celým srdcem...
Achjo! Dost sebelítosti... Znovu jsem se začetl.
,,Bando, nástup! Televize! Jde přímej přenos z nějakýho koncertu..." zvolal David a chopil se ovladače. A opravdu. Právě dohrávala nějaká rocková skupina, nářez... No jak pro koho...
Po chvíli konečně přestali, uuuuf! A na pódium kráčela nějaká překrásná děva...
Bylo právě jedenáct večer, když Verona (jak si ona popová zpěvačka říkala - pravým jménem Veronika, dál nevím) se postavila před mikrofon.
Orchestr pod podiem začal hrát. Ta melodie... Ta hudba mě uchvátila. Pomalu se nesla mojí duší, tělem, až dorazila k mému srdci. A co teprve když Verona začla zpívat... Nikdy jsem tu písničku neslyšel, ale přišlo mi, že znám každý její tón, každé její slovo.
