Předmluva
25. 3. 2009
Noční můry jsou přirozené. Má je skoro každý. Ellen je také měla. Ovšem strašlivější než by si mohl kdokoli představit. A... nejhorší je, když se tyto noční můry stanou skutečností.
Dlouhou dobu, celých 39 dní (nebo spíše nocí) je v sobě dusila. Byly jejím malým tajemnstvím. Ale ten 40. se přemohla a svěřila se svému nejlepšímu příteli.
Věštec, tak mu říkali. Jeho jméno bylo jeho profesí. Nebo spíš jeho profese byla jeho jménem? Ten chlapec byl tak tajemný! Hlavně kvůli tomu, že se věčně schovával pod černočernou kápí a podlouhlým pláštěm. Ellen jeho tvář nikdy nespatřila. Jediné, co znala byl jeho hlas. Hlas, který zněl jako ševelení podzimního listí.
,,Bouřka, říkáš? Čtyřicet dní ten samý sen... To zní jako varování!" sklopil hlavu. Přemýšlel.
,,Vlastně, není to ten samý sen... Každou noc se blíží bouřka víc a víc k Městu." řekla popravdě.
Ve Věštci to hrklo. Obával se nejhoršího. ,,Jak daleko byla bouřka minulou noc?"
,,Blízko. Velmi blízko."
Oba se na sebe zděšeně podívali.
,,Takže ji tu máme dnes v noci. Řekl bych přesně o půlnoci. Celé to nebude trvat víc než půl hodiny. Ellen, ty musíš utéct! Neříkej o tom nikomu! Mám pocit, že ses měla zachránit jenom ty. A já samozdřejmě... Za soumraku za hranicemi! Počkej tam na mě." vyhrkl a zmizel. Byl pryč než se pokusila Ellen něco namítat. Zbyl po něm jen závan štiplavého kouře.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
