Kapitola 8.
Šimrání sluníčka Ellen probudilo. Bylo hozké podzimní ráno.
Vedle ní ležel Věštec. Myslela si že ještě spí. Paprsky mu dopadaly na odhalená ústa.
Ellen přepadlo pokušení. Za prvé - nejradši by mu stáhla kapucu a konečně zjistila, kdo se za ní skrývá. A za druhé... Nejradši by ho políbila. Nevěděla co se s ní děje. A bála se, že se Věštec mezitím vzbudí a uvidí ji. Radši si znova lehla a zavřela oči.
Veštec opravdu nespal. Nikdy doopravdy nespal. Jen měl zavřené oči a ve svých snech se brodil v nekonečné mlze. Ale všechno vnímal, kolem něj, každý pohyb a tak dobře věděl že se nad ním Ellen skláněla. Nad tím se musel usmát. Přišlo mu to hrozně roztomilé. Po chvíli se posadil, promnul si oči a zazíval.
Ještě že jsem to neudělala, pomyslela se Ellen.
Stále dělala, že spí. Věštec ji nechtěl budit, ale byl nejvyšší čas znovu odejít...
,,Vstávej! Haló! Ellen! Už je ráno! MUSÍŠ VSTÁT!´´ jemně s ní třepal.
Ellen se nechtělo. Vůbec. Kdyby byla doma, přetáhla by si peřinu přes hlavu a spala dál. Ale... její domov už byl minulostí. Stejně jako její rodina. Teď má jenom Věštce. A... To Věštec moc dobře věděl a proto si s ní často tímhle způsobem, chladně, škodolibě a krutě zahrával.
Konečně vstala. Vrátila se do pokoje pro svoje věci a odešla do Trůní síně. Král, Královna, Lucas i všichni ostatní tam již čekali.
,,Takže... vy už opravdu odcházíte?´´ přesvědčovala se Královna.
,,Ano, musíme jít! Sbohem!´´ řekl Věštec a hodil na Lucase povýšený pohled.
Ten se jen na Ellen smutně koukal. Zamával na ni
Věštec ho nenáviděl. Ze srdce ho nenáviděl. Nejradši by mudo hrudi kudlu zabodl. A při každém jejich setkání jeho nenávist sílila. A jednou... právě v teď, v den odchodu... poslední kapka přetekla.
,,Budeš mi chybět...´´ přišel Lucas za Ellen, jako vyměněný.
Ellen bylo Lucase líto, ale jak řekla, nic s ním mít nechce a tak jen plaše usmála a zmizela za dveřmi.
Věštec ne. Počkal až všichni odejdou a zůstal v síni sám. Měl nekalé úmysly.
,,Lucasi? Můžu si s tebou promluvit? O samotě?´´ nahodil poněkud milejší tón.
,,Samozdřejmě... Hele, Věštče, já vím, že jsme to nevzali za správný konec...´´
Nato Věštec jen pozvedl obočí a něco si posměšně zamumlal.
,,O to tady nejde, ty hlupáku! Mám jen jednu otázku... Miluješ ji?!´´
Zdálo se mi to, nebo teď doopravdy zčervenal?! On?! To snad není možné... Ale bylo! Pomalu se jeho druhé já dostávalo na povrch. Ale to jeho první se nedalo jen tak lehce odbýt...
,,Tak miluješ ji?!´´ zaburácel
,,Ano!´´ přiznal Lucas a skopil oči.
,,V tom případě... dělám to vážně nerad, ale musím, já to vím! Já vím, že musím...´´
Zavčel oči a nic netušícího Lucase doopravdy probodl. Skrz na skrz. Jeho tělo zahodil a vrátil se k ostatním.
Vzal Ellen za ruku a potichu řekl: ,,Zapomeň na něj!´´
Zapoměla.
