Kapitola 6.
Přesně ve čtyři hodiny ráno se rozezvonil zvonekna poplach. Skřeti jsou tady! Už jen asi pět mil odsud!
,,,Bože!´´
Ellen měla srdce strachem až v krku když z okna spatřila jak se blíží.
Vyběhla z pokoje. Na chodbě vládl převelký chaos. Víli a Elfové běhali sem a tam a přitom do sebe naráželi, skřítkové se pletli pod nohy...
Běželi se připravit, navléci se do brnění, vzít si kopí, oštěpy, luky, šípy a sekery. Po půl hodině pobíhání sem a tam se konečně shromáždili a stanuli před hradem. Mezitím se Ellen vyzbrojila a odešla za ostatními, do Věže.
Dvorní mág i Věštec už tam čekali.
,,Jdeš pozdě!´´ obořil se na ni Věštec nevrle.
Co s ním zase je? Co mu zase přeletělo přes nos? Doufám že ho to brzo přejde... myslela si Ellen.
Zato Dvorní mág na ní mohl oči nechat.
,,Tý jo! Ty vypadáš... naprosto úžasně...´´
Oravdu? Ellen si nemyslela že dneska vypadá nějak úžasně... Měla jen úzké dráťené kalhoty, upnutou košili, vysoké boty a dlouhý plášť.
Přesto se usmála a kompliment mu oplatila.
,,Děkuju... Ehm... Tobě taky...´´
Po tomhle zčervenala. Vždycky byla přehnaně stydlivá. A to přišlo Dvornímu mágovi hodně roztomilé.
,,Vážně?´´ nahodil svádivý úsměv, po kterém Ellen zčervenala ještě víc.
Věštec vypadal že na poslouchání takového rozhovoru nemá opravdu náladu.
,,Nechte toho! Máme jiné starosti! To si nechte na potom!´´
Zamračil se a otočil se k oknu.
,,Co je ti, Věštče?´´
Ellen k němu přišla a objala ho kolem ramen. Ten se ale znechuceně odtáhl.
,,NIC! Co by mi mělo bejt? Nenechte se rušit a pokračujte si dál ve vašem románku, hrdličky! Nebo mám snad rovnou odejít a nedělat vám křena?´´
Mávl rukama a odešel k jinému oknu. Kdyby Ellen tušila, co se mu honí hlavou...
Netušila, že žárlí... Vždyť je to jenom její kamarád... Proč by TEN žárlil? Netušila, že on to třeba cítí jinak... Myslela že se jenom třeba špatně vyspal nebo tak něco.
Dál už jen všichni mlčeli až do osudné hodiny, osudného zvonu, osudné bitvy...
Přesně v sedm hodin před hradem stenuli skřeti.
Jak bylli ohavní a slizcí... Zkrátka hrozná stvoření.
Asi deset minut tam všichni stáli a čekali, kdo dá první ránu.
A ta přišla... Jedna z víl měla napnutý luk, omylem, nevině kýchla a tak vystřelila šíp jednomu ze skřetů přímo do čela. Na místě padl. Tak bitva začala.
Skřeti pokládali žebříky ke hradbám, po kterých lezli nahoru. S vílami to vypadalo bledě.
Král však zůstal v klidu. Dal znamení trojici kouzelníků ve věži.
Ellen švihla rukama a uprostřed skřetího vojska vybuchl obrovský oheň.
Dvorní mág na to koukal z otevřenou pusou. Zato Věštci se na čele objevily mraky. Když viděl jak se k Dvornímu mágovi Ellen má, litoval, že jí sem vůbec přivedl... Ale přece musel Říši Elfů a Víl pomoc. Bylo to jedno z jeho poslání.
Stoupl si k oknu a zaměřil se na své zklamání, zášť, zlobu a žárlivost a seslal obrovský blesk a ten zasáhl velitele skřetů. Spálil ho na popel.
Po smrti velitele skřeti značně znejistěli.
A po větrných střelách Dvorního mága byli skřeti ještě víc oslabení. Dali se na útěk. Ale to se na ně ze strany vrhli zbylí Elfové a skřítci. Skřeti byli v pasti. Neměli kam utéci. Marně se snažili. Teď už pro ně bylo pozdě. Králova strategie nezklamala, skřeti byli do jednoho pobiti.
,,VÍTĚSTVÍ!´´ Rozléhalo se t po celém Hradu, okolí a celé Říši.
Bitva byla za nimi!
Král, Královna, Dvorní mág, Věštec i ostatní seděli u velkého stolu, všichni to museli přece náležitě oslavit. Bavili se, jedli a pili, jak už to tak bývá...
Jen Věštec koukal nepřítomně po přítomných a v myšlenkách bloumal po tom, kde je Ellen, kde se tak mohla zdržet. V poslední době na ní myslel více než je zdrávo... vlastně pořád... A jak tak po ní vzdychal, docházelo mu, že... že by k ní něco cítil? Vyloučeno! On?! Je přece Věštec! A Věštec nemá žídne city! Tohle mu vždy říkával jeho Otec, Prorok. Chtěl, aby Věštec byl stejný jako on. Pokoušel se o to jak to jen šlo. Ale Věštec měl někde vzadu, úplně vzadu i kousek srdce své laskavé matky a s tím Prorok nic nenadělá. Věštec dokáže milovat, nejen nenávidět. Dokáže se radovat, nejen trápit. Dokáže se smát, nejen plakat. Ale... nedokáže si to přiznat...
Ellen se zanedlouho objevila. V přenádherných, bílích šatech. Byla krásnější než kterákoli víla. Věštec vykulil oči dokořán. Připadalo mu, že sní, či blouzní. A když si Ellen sedla vedle něj, cítil jak mu srdcem projela ostrá, však příjemná bolest a chvění.
,,Teď už jsme tu všichni!´´ zaklepala Královna Králi na rameno.
Ten se zvedl a pronesl: ,,Drazí přátelé, za to že tady dnes jsme, vděčíme Věštci. Promiň, že jsem ti nevěřil... Prosím, přijmi mou omluvu i vděk a navždy tu buď vítán a ctěn.´´
A tak dále... Věštec ho neposlouchal a jen si něco znuďeně a zamračeně brblal. Neměl náladu na obdiv.
Po Králově řeči se strhl převelký aplaus a když všichni dotleskali, slavnost byla zahájena.
Věštec byl považován za hrdinu, ale nijak ho to netěšilo. Ani spát neodešel. Zato sledoval Dvorního mága, který nešel do svého pokoje, ale vyběhl ven a lezl po žebříku k Elleninu oknu...
