Kapitola 4.
Konec lesa byl již na dosah. Už jen pár kroků a... Ellen došla za hranici. Do Hradu zbývala už jen jediná míle. Netrvalo dlouho a Ellen už opravdu stála před bránou.
Otevřeli jí opravdu fascinující stvoření. Malý skřítkové-stráže. Všude poletovaly vílí komorné a elfí sluhové. Zcela oslněna a okouzlena, zcela zbavena smyslů hleděla na krásu Hradu.
Elf, jeden ze sloužících jí dovedl do pokoje.
,,Ráno-moudřejší večera, tajemná cizinko. Najezte se, vyspěte se a zítra, přesně za svítání se v trůní síni hlaste, neboť před Krále se svým poslestvím předstoupíte.´´
V pokoji zase poletovala víla, lehká jako vánek, nejspíš komorná. Připravovala lůžko. Jako všechny ostatní víly měla i tahle husté, dlouhé, kudrnaté blonďaté vlasy, jemné rysy a pomenší postavu.
Elfové se zato pyšnili Vysokým vzrůstam, bílými, rovnými vlasy a špičatýma ušima.
Ta víla pravila: ,,Dobrou noc a sladké sny. Opravdu sladké. Neboť první noc se vám zdáti bude, po čem nejvíce toužíte. Škoda že to bude jenom sen...´´
Odešla.
Ellen ulehla a sotva zavřela oči, propadla se do onoho sladkého snění.
Viděla se stát na nejvyšším schodu ve věži v Čarodějnické roklině, kde byla zasvěcována do Kruhu bílé magie. Stala se opravdovou čarodějkou. Konečně dostala svou hůlku a byla připravená pro boj se zlem.
A vtom se probudila...
Svítalo. Šla tedy ke Králi a Královně. Akorát včas, když právě oba do síně vstupovali a usedali na trůn.
Král k ní promluvil: ,,Co zde pohledáváš cizinko?´´
Oslovení -cizinka- se Ellen pomalu začínalo protivit.
,,Jmenuji se Ellen, jsem z Města. Město vyhoželo, všichni zahynuli. Až na mě ... Věštec mě zachránil a poslal sem, do vaší Říše.´´
Rázem se všichni zarazili. Ticho prolomila až Královna.
,,Věštec? Aach! Ten bídný zahalenec s křišťálovou koulí? Ty mu věříš? Nám říkal že se blíží válka se skřety ... a NIC! Ty jeho věštby... Napadá mě, zda si s tebou jen nezahrává, či s tebou nemá nějaké jiné plány... zna nejsi jen jeho loutka ... Navíc, nedivila bych se, kdyby Město proklel on sám!´´
To Ellen zaskočilo. Na tohle nikdy nemyslela. Co když to byl vážně on? Ten, do zabil její rodinu a přátele, zničil její domov? Ale ... Má věřit příteli, kterého zná už od dětství, nebo lidem které zná sotva pár minut?
Věřila Věštci.
,,To je lež! Vím to ...´´
Klálovna se jen ušklíbla.
,,Opravdu?´´
To už Ellen déle nevydržela. Až skoro křičela!
,,NE!´´
Vzápětí se rozplakala.
Najednou se rozrazili dveře síně. Stál v nich ON. Věštec.
,,Lži a intriky vaše království nezachrání, Výsosti ... A vy to moc dobře víte. Já to viděl! Už se blíží! Za tři dny a tři noci budou tu, aby dobyli váš Hrad a pobili všechny v něm!´´
Ale to už Král nevydržel.
,,A dost! Kliď se odsud! Dopřej mi toho klidu!´´
Náhle do toho Ellen zasáhla.
,,Proč mu nevěříte?´´
Královna vyžka svůj názor:
,,Je to syn Prorkův, jenž smrt mého syna zavinil!´´
Věštec však řekl pravdu.
,,Výmysly! Můj otec se ho snažil zachránit! Princ zemřel steskem po své pravé matce!´´
Královna ztuhla.
,,Vzpamatujte se všichni a začněte stavět vojsko! A nebojte se, já se vrátím ...´´
Věštec se proměnil v mlhavý kouř a propadl se do země. Král se po jeho slovech opravdu vzpamatoval.
,,Věštče?! Vrať se! Já... uposlechnu tvé rady!´´
A vydal pokyn pro začátek stavby vojska.
