Kapitola 3.
25. 3. 2009
Došla do lesa. Ten byl velký a temný. Ellen z něj neměla zrovna dobrý pocit. Na jeho konci se nacházela Říše Elfů a Víl, ale do Hradu to byl ještě pěkný kus cesty. Vítr vál jako o závod a stále cuchal chomáče jejích hvraních vlasů. Pomalu únavou ztrácela dech. Blížila se noc a tak ulehla do mechu pod velý strom a blaženě usnula. Měla sen...
Zdálo se jí, že stojí v lese a před ní Věštec říka tato slova:
,,Nescházej z cesty, nikomu nevěř! Nezapomeň!´´
Poté zavřel oči a zmizel.
Ellen se probudila. Bylo jí divné, že jí čím dál víc Věštec zapadádo života, teď už i do snů ... Co se to vlastně všechno děje? Co ona může vědět... Přece jediné co chce je dojít svého osudu. Ať ať je jakýkoli!
Konečně vstala, ale co nevidí! Neleží na mechu pod stromem, ale ve špinavém brlohu a nad ní stojí pět zrzavých zjevů. Ten hlavní začal:
,,Ha! Kdopak se nám to probudil? Lesní princezna! Peníze nebo život!´´
Ach! Byl tak oplzlý a drzý! Tak, že se Ellen sotva zmohla na slovo.
,,Nemám.´´
Zrzouni po sobě mrkli a začali se nezastavitelně řehtat.
,,My ti teda věříme... No ... ale co! Když nemáš peníze, zaplatíš jinak!´´
Ostatní čtyři se otočili a on udělal věru šílený úšklebek.
,,Tákže... !´´
To už ale nedořekl.
Do toho jejich brlohu vletělo hejno vran a pobudy klobaly až je oklobaly...
Ellen vzala své věci a vyběhla ven.
,,Loupežníci!´´ došlo jí.
Znovu se napojila na cestu a pokračovala dál. Po chvíli ale zase nemohla. Byla tak vysílená, že usnula uprostřed cesty. Netrvalo dlouho a padla opět do snění.
Opět viděla Věštce. Ale tentokrát měl škaredý a mrzutý výraz. Ač mu nikdy nepohlédla do tváře, vždy znala jeho pocity.
,,Říkal jem ti - nescházej z cesty... Tys mě neposlechla. Proč? Byla jsi unavená? To tě ale děvče neomlouvá! Nebýt mě, co by se s tebou stalo? Teď už mě nezklam. Tenhle les ja zakletý. Teď jdi!´´
Všechno se to rázem rozplynulo do mlhy, kteru Ellen uviděla svýma četstvě probuzenýma očima.
,,Já vím... sešla jsem z cesta, byla to chyba...´´ přiznala a zase šla.
Ušla asi 4 míle té, snad nekonečné csty, když uslyšela volání.
,,Pomoc, děvče! pomoc, nesu těžké břemeno na svých starých zádech, vezmi mi jej, prosím, dones mi jej domů! Udělej dobrý skutek!´´
Prosila stará paní, shrbená pomlácená... a měla tak upřímné oči. Tolik jí přimomínaly její baičku...
,,Je to jen pár kroků, domek tady vpravo od cesty. Pomoz staré stařence!´´
Co měla Ellen dělat? Měla snad utéct? Kdyby ale staré paní nepomohla, nemohla by s klidem usnout. Ale... co říkal Věštec? Jeho slova... Ale copak on může vědět jak by se cítila kdyby jí nepomohla? Musí jí přece pomoc! A taky že pomůže! Ten kousek od cesta... Nic se nestane... snad...
A tak Ellen vzala stařence to svázané dřevo na svá záda a odbočila z cesty. Najednou omdlela. Slyšela jen chichitavý smích a křik, v zatměném obrazu viděla jak se ta stará, doposud hodná paní mění v ohavnou a příšernou ježibabu.
Vtom přiletěl Věštec a ježibabu zahnal. Ellen sotva vnímala.
,,Promiň... Děkuju ti... Pomoz mi...´´
Byla ve velkém bezvědomí. Věštec jí vzal do svých svalnatých rukou a v náručí donesl na cestu.
,,To je v pořádku. Vím jak ti je. Je mou poviností tě chránit! Čekej mě na Hradě. Dříve mne neuvidíš.´´
A v podobě vrány odletěl.
,,Nashledanou, Věštče!´´
A jeho křídla odpovídala:
,,Setkáme se brzy!´´
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
