Kapitola 2.
25. 3. 2009
Ellen došla k hranici Města a světa Mimo. Už nenašla odvahu jít a nejradši by se vrátila. Po celé její duši se rozlila beznaděj. Takhle daleko od domova ještě nikdy nebyla. Dodala si však odvahy, zavřela oči a osudovým krokem překročila Hranici.
Vtom se ozval prudký, hlasitý, hrom a do Města uhodil zářivý, ošem smrtonosný blesk. Uhodil do Radnice. Vzplanul požár. Nebyl to však běžný, rudý, pekelný, horký oheň, ale byl černočerný, popelavý a tak chladný, který spaluje duši.
Byl slyšet pláč a křik nešťastných lidí, kteří již nesměli spatřit denní světlo a zahynout v temnotě. Mohla být mezi nimi...
Všichni tam uhořeli. Teď zůstala sama. Opravdu sama. Ellen se na to z povzdáli smutně dívala a hořce se roplakala. Sklopila hlavu a padla na zem. Z jejího nitra se ozvalo ostré a pronikavé
,,PROOOOOOOOOOČ?!"
Vzápětí se dostalo na povrch.
Rázam však nastalo opět ticho. Nepřirozené a ohlušující ticho. Bouře ustala a spustil se déšť. Oheň byl uhašen. Když konečně přestalo pršet z města se linul dlouhý, páchnoucí kouř. Z něj vyletělo hejno vran a ty se rozletěli na všechny stany- do lesů, polí, strání ... pryč od lidí. Jen jedna přiletěla k Ellen a proměnila se ve Věštce.
Ten si k ní klekl na zem, pohleděl do jejích uplakaných, zelených, zarudlých očí, otřel jí slzy a pomohl jí vstát.
,,Muselo to tak být! Kdybys zůstala, tvá naděje by se ztratila stejně jako ostatním. Jdi dál! Budu tě pozorovat. Musíš se vydat tímhle lesem. Nescházej z cesty! A nikomu nevěř! Jen mě! A když se dostaneš do problémů, momůžu ti! Ale... už radši jdi... ´´
Dořekl to tím svým tajemným, skoro až mrtvě šeptavým hlasem a chystal se odejít.
,,Počkej! Já to nedokážu!"
Věštec se otočil.
,,Musíš to dokázat. Když to nedokážeš ty, pak už nikdo."
Na ta slova se změnil zpět ve vránu a zmizel mezi mraky. Ellen hleděla vzhůru. Už ho neviděla. Slyšela jen ševelení jeho křídel.
,,Do Města se nevracej! Už Nikdy!"
A tak se dala na cestu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
