Moje bláznovství nezná mezí...

Každou noc ho vyhlížela z otevřeného okna. Čekala týden, dva, tři... Stále nepřicházel. Až jednou...

,,Neruším?" zašeptal, když se vynořil zpoza záclony.

,,Nerušíš..." usmála se na něj. To bylo to jediné, čeho byla v tu chvíli schopná.

,,Můžu dál?" úsměv jí oplatil a nepatrnš poodhalil kapucu pláště. Na měsíční svit mu vyklouzlo pár havraních vlasů, černých jako noc, třpytících se v záži hvězd. Ale tvář mu stála zahaloval stín.

,,Nemůžeš." mrkla na něj.

,,Ale můžu." a seskočil z parapetu na podlahu.

Najednou stáli mlčky proti sobě. Slovy byla zbytečná.

Padli si do náruče.

,,Strašně jsi mi chyběl. Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím..." rozplakala se a on jí svou ledovou rukou stíral slzy.

,,Nemysli. Věz." tajemně se na ni zadíval a jí se málem podlomila kolena.

On navenek zůstával v klidu. Ale uvnitř... Srdce mu tlouklo, v hlavě měl zmatek a jako zhypnotizovaný se v tom přítmí díval do těch jejích nádherných smaragdových očí s magicky rozšířenými zorničkami. Byl bezbraný proti jejímu kouzlu.

Ona na tom byla podobně, i když odolávala. Ale byli si taaak blízko, až to bylo k nevydržení. Oba věděli co k sobě cítí, ale ani jeden to nebyl ochotný přiznat.

A v tom se otevřeli dveře pokoje.