Kapitola 14.
Konečně svělo, konečně vduch, konečně venku...
,,Konečně jsme tady!" vítězoslavně zvolal Věštec a opatrně postavil omámenou Ellen na nohy.
,,Myslela jsem, že už to nevydžím" chytla se bezvádně jeho ruky. ,,Myslela jsem, že tam umřu."
,,Podívej!" ukázal před sebe.
Před nimi stál velký, ale opravu velký, přímo obrovský hrad. Byla to kouzelnická škola. Všude kolem se sjíždělo hejno budoucích studentů, podobného věku jako Ellen, a čekali frontu na zápis. Ellen se postavila nakonec.
,,Škola, učení... upřímnou soustrast!" ušklíbnul se na ni Věštěc.
,,Hele! Lepší nějaký vzdělání než žádný vzdělání!" oplatila mu posměšek a ještě na něj vyplázla jazyk a udělala ,,Tůdle"
,,Nechci být učený! K čemu to - proč? Nechci být čarodějem, ani úspěšným čarodějem! Děkuji, ale ne, to je tvůj osud. Já takový nejsem. Já jsem jiný. Magie mě nikdy nezajímala, mě zajímá právě ten Osud! Vidět do budoucnosti i minulosti... To je to správné pro mě!" na chvilku umlkl. ,,Promiň, nechal jsem se trochu unést."
,,V pořádku... Já tě chápu." povzbudivě se na něj Ellen usmála.
,,To jsem rád." úsměv jí oplatil.
Usmívali se tam na sebe ještě dlouho. Věštec nevěděl co říct. Ellen se červenala. Ale oba věděli, že tohle mlčení nemůže trvat věčně.
