Kapitola 12.
Nedaleko Prorokovy chatrče projel vůz Bránou. Za ní byla jen pustá, vybleddlá, táhlá pláň. Cesta suchá, písčitá, stromy holé, polámané, nebe zešedlé a škaredé. Bylo velké bezvětří. Koně pádili přímo mezi skalami, nekonečně dlouho kličkovali. Ellen měla pocit, že se ocitá v bludišti. Po chvíli v dálce uviděli výjezd. Vyvázli.
Setmělo se. Projížděli po vělkém, dřevěném a vysokém mostě přes špinavou bahnitou řeku plnou kamení.
,,Tam dole něco, spíš někdo, je! Teda, plave...´´ vykřikla Ellen.
Nebyly to žádné ryby, ale rusalky. Krásné, polonahé, nazelenalé nadpřirozené bytosti s dlouhýma hnědýma vlasama, hlubokýma mandlovýma očima, rudými rty a tvářemi.
Věštce naprosto zaujali. Věděl, co jsou zač, ale v tu chvíli mohl myslet na jediné. Skočit dolů.
,,Co to děláš?´´ vyděsila se, když viděla jak se Věštec staví na vůz a chystá se... ,,NE!´´
Strhla ho zpátky. Začal s ní bojovat. Bojoval i sám se sebou. Tohle nebyl on. Ellen to věděla a tak mu nechtěla ublížit. Ale taky věděla, že to jinak nejde. Vzala jeden z kufrů a praštila ho po hlavě. Skácel se na zem. Nebyl při vědomí.
Musela jsem to udělat...
Věštec se probral, kus za mostem a rusalkami.
,,Co se stalo?´´nevěděl... Po rusalčiných klamných mámeních si nikdo z toho okamžiku nic nepamatuje...
,,Nic. Nic důležitého. Usnul si...´´ Ellen věděla jak na něj.
,,Usnul? Já? Cože? To snad neni možný! Každopádně máme zpoždění. Nasedej!´´
Konec cesty byl již na dosah.
