Kapitola 11.
Byl to prorok. Ten, o kterém se zmiňoval Král. Vysoký, šedovlasý, vrásčitý stařec s mrazivým pohledem a šedýma očima zahalený v tmavě hnědém plášti a lucernou v ruce.
Veštec ho obejmul. ,,Jsem rád, že tě vidím...´´
Prorok ale jeho nadšení nesdílel. Jen dál hleděl do ztracena. Najednou upřel zrak na Ellen.
,,To je ona.´´
Odstrčil Věštce a vyšel směrem k ní. Po pár krocích se zastavil. Ellem se třásla strachy. Věštec na ní jen z povzdálí koukal a mlčel. Věděl že se nic nestane. Prorok jí přece neublíží...
Neublížil. Vytáhnul meč, zaodl ho do země, poklekl a zkřížil pěsti.
,,Vítej, Ellen z Města. Znám tě. Jsem tvůj kmotr...´´
Zvedl se, meč zastčil pod plášť a vedl ji do chatrče. Snědla večeři a padla do hlubokého spánku.
,,Otče...´´ zašeptal veštec.
Ale Prorok ho přerušil.
,,Věštba se žene kupředu. Je jen na tobě a na ní, jaký nabere spád...´´
Veštec pozvedl obočí: ,,Jaký spád?´´
,,To já už nevím. Ani křišťálová koule mi to nechce sdělit. To musíš zjistit sám!´´ dopověděl a sklopil oči. ,,Napij se čaje..´´ pobídl Věštce. Ten se napil a rázem usnul.
Ellen i Veštec se naráz probudili přesně v pravé poledne. Ale... Něco se tu změnilo... Nebe již bylo modro-růžové a kolem jasného slunce se linuly červánky. Ze strašidelné chatče se stala docela úhledná chata s rozkvetlou zahradou. Tamní krajina zářila všemy barvami... Ellen to tu nepoznávala, Veštec byl zvyklý.
,,To je nádhera...´´ vykulila Ellen oči a vzdychla úžasem.
,,Je, ale jenom ve dne. O půlnoci bys tady umřela strachy.´´
Po snídalni stál před chatou Prorok s vozem plným kufrů taženým dvěma černými koňmi.
,,Nasedat!´´ zvolal a pomohl jí nastoupit. ,,Odjíždíte do školy. Čarodějncká roklina čeká! Už je nejvyšší čas.´´
Veštec se posadil vpřed a do ruky vzal kožený bič. Vypadal jako elegantní kočí. Černý plášť a klobouk, ze kterého mu vykukovalo pár překrásných havraních vlasů.
,,Děkuju, za všechno,Proroku... kmotře...´´
Nato Věštec prásknul do koní.
