Kapitola 10.
Slunce vyšlo a pozvolna se probouzelo nové ráno. Na obloze ani mrak. Celkem hezká idyla. Tedy, až na to dlouhé, velké, kalné a přesto průzračné Jezero. Nebe nad ním hrozilo bouřkou. Povídají se o něm všelijaké pověsti.
,,Prý je nebezpečné...´´pochybovala Ellen.
,,Myslíš?´´ obořil se na ní Věštec. ,,Pochybuješ o mě snad?´´ nevrle zaštěkal.
Nechtěl, ale měl černé svědomí. Trápila ho dnešní noční můra o Lucasovi. O sokovy, kterého bezdůvodně zabil. Bezdůvodně? Ale on měl důvod! I když dosti ujetý...
,,Ne, to ne... Já jen... Zapomeň na to. Už jsi přišel an to, jak se dostaneme na druhou stranu?´´ zahleděla se směrem ke druhému břehu a přeladila na jiné téma. Nechtěla se hádat. Ne teď, ne s ním. Prozatím.
,,Vor!´´ zašklebil se Věštec a luskl prsty. Ve vodě to začalo bublat a vor se na její hladině vynořil. Odnikud. Zvláštní... Věštec nepřestává překvapovat!
,,Spokojená?´´ nahodil vítězný úsměv.
,,Jo.´´ ale nebyla. Vduchu se vztekala jak jí doběhl. ,,Věštče? Možná ti bude připada že stále kritizuji, ale... kde jsou vesla?´´ nevzdávala to. Nechtěla být za bezbranou holčičku. Předsevzala si to.
,,Ale my nepotřebujeme vesla!´´ zamrkal a luskl podruhé.
,,Hm... samojezdící vor... Geniální!´´přiznala. Vztek na něj jí rázem přešel.
,,Nastup!´´ přikázal a posadil se. Vytáhnul hůl
,,Jedem!´´
A jeli. To byla jízda! To byla rychlost! To byla paráda! Lepší pocit Ellen doposud nazažila.
,,Drž se!´´ křičel Věštec.
,,Čeho?!´´
,,Mě!´´
Teď byla jízda ještě lepší... Ellen se ho držela kolem jeho svalnatých ramen a srdce jí tlouklo jako o závod. Věštec to slyšel i cítil. Byl v sedmém nebi. To se ale mělo po sedmém kilometru plavby rozplyout. Blížili se ke druhému břehu.
Bylo to tam... jiné... ponuré a tajemné. Obloha tmavá, slunce se zdálo téměř černé. Stromy bez listí, tráva šedá a polámaná. Nedaleko stála dřevěná chatrč a ve dveřích zahalený stařec. Slova nepromluvil. Jen se na příchozí upřeně, nepřítomně zadíval. Věštec se k němu nezastavitelně rozběhl...
,,Otče!´´
