Kapitola 3, část čtvrtá
William (jedoucí na svém příhodně pojmenovaném koni Willovi) měl pocit, že ho někdo sleduje. Ne, že by ho onen špeh pronásledoval po stejné cestě nebo číhal ve křoví či za stromem. Cítil pouze zdálky jeho pohled v zádech. Věděl, že by to neměl nechat jen tak být a ledabyle mávnout rukou. Jenže teď se tím nemohl zdržovat, měl na práci mnohem závažnější věci!
Sice to byl rytíř nižšího řádu, ale jezdit, střílet z luku i šermovat mečem uměl lépe než někteří rytíři z vyššího řádu. Zatím byl však ještě příliš mladý, slabý a nezkušený. V opravdovém boji = v bitvě by ho nejspíš zabili. Měl se ještě co učit a hlavně musel vytrvat do svých 18. narozenin. Pak bude snad s trochou štěstí a velkou dávkou švindlu konečně přijat tam, kam se touží dostat.
Zatímco snil o možném i nemožném, cesta se zužovala na pěšinu. Proto raději pobídl koníka, aby zpomalil. Will by klidně vydržel klusat dál, ale riziko, že zakopne o kámen nebo kořen bylo příliš velké. Kdyby se tak stalo, chtě nechtě by schodil svého jezdce na zem, ten by se zranil a už by oba daleko nedojeli. Nedokázali by pomoci ani sobě, natož ztracené princezně. A především by rytíř tímto neúspěchem zklamal krále... Což by pro něj znamenalo hambu, trest horší než smrt!
Kopyta koně jemně klapaly po zemi, ale ve vzduchu byly znatelné i jiné zvuky. Hlasy... Zní to jako dva lidé, pravděpodobně hádající se muž a žena. Jeden z těch hlasů byl Williamovi nějak povědomý, že by šlo o princeznu?
Na nic nečekal, tohle je jeho šance prokázat svou schopnost a oddanost. Ale chyběla mu rozvážnost a trpělivost. Vážně by totiž bylo lepší se pomalu přiblížit k místu než se tam bez rozmyslu rozjet...
Stalo se přesně to, čemu se snažil vyhnout. Kůň klopýtl a po tvrdém, vysokém pádu William skončil na hlíně s nepředstavitelnou bolestí v celém těle. Nemohl vstát, stěží ležel.
Hlasy těch dvou osob se vzdalovaly a svět před očima mu tmavl, přestože noc byla ještě daleko.
