Kapitola 2, část druhá
Tma, tma a nic než tma. Možná ještě les a kapky deště dopadajícího v pravidelných rytmech a intervalech na zem. Ale to je vše. Vše co Judytha viděla, slyšela, cítila. Zato uvnitř, to byl přímo výbuch pocitů. Strach, smutek, beznaděj a zárověň zvědavost. ,,Kde to jsem?"
Probouzela se do temné noci. Na obloze nebyla ani jedna hvězda, ba i měsíc se ukryl za oblak. Jediným světlem byly blesky. Ano, mezitím propukla bouřka. Kam se podělo to ticho a klid?
Judytha se pomalu vzpamatovávala a pokoušela se zvednout ze země. Když v tom zazní hrom a ona ucítí takovou bodavou bolest v uších. Podlomí se jí kolena. Je tak slabá a unavená... Má to vzdát? Ne, zkusí to znovu.
Tentokát je její snažení úspěšné - stojí! A pokouší se jít. Bohužel, nemá ani ponětí kudy z lesa ven. Řídí se pouze intuicí, svým šestým smyslem. Jde tam, kam říká její srdce. Ono je její mapou, kompasem.
A po chvíli konečně spatří světlo. Jde blíž a blíž...
,,Zdá se mi to, nebo se to světlo zvětšuje?"
Nezdá. Zvětšuje se, přibližuje a sílí. Vypadá to, že ji brzy pohltí...
