Moje bláznovství nezná mezí...

Na Vranovské stráži bývá většinou nuda. A byla tu i dnes, když tu hlídal Kristian. Stál vedle brány, v ruce držel meč a byl ve střehu, protože se každou chvíli mohl objevit vetřelec. A kdyby se tak stalo - Kristian by měl povinnost ho nemilosrdně zabít.

Té představy se děsil. Měl sice výcvik a nebyl to žádný srab ani slaboch, ale vrahem se stát taky nechtěl. Byla to jeho první hlídka a on byl nervózní. Nechtěl selhat. Chtěl dokázat, sobě i ostatním, že dokáže být dobrým ochráncem města.

Ruce se mu klepaly. Možná zimou, možná strachem, možná... zvědavostí?

,,Co se jen může ukrývat za tím lesem?" mumlal si pro sebe. Najednou se mu hlavou začaly honit stovky otázek:

,,Proč se tam nesmí? Kdo jsou ti vetřelci? Odkud přišli? A co v tom lese?  Je tam snad nějaké nebezpečí?" ptal se sám sebe. ,,A kde mám vzít odpovědi?"

,,Říkal jsi něco?" ozvalo se za ním. Stál tam další strážník, který ho přišel vystřídat.

,,Ne, nic." zamumlal Kristian a chystal se odejít. Ale po pár krocích se zastavil a otočil zpět. ,,Můžeš mi říct... co je v tom lese?" zeptal se toho druhého strážníka.

Ale strážník mlčel. Stál vedle brány, v ruce držel meč a byl ve střehu, protože se každou chvíli mohl objevit vetřelec...

Kristian pochopil. Věděl že na stráži se nesmí mluvit a tak opět odcházel. Když v tom mu najednou na rameno přiletěla jedna z vran, sedla si a zašeptala: ,,Odpovědi se dozvíš příště."