Moje bláznovství nezná mezí...

Sebastian práskl dveřmi jejího pokoje a vyšel na chodbu paláce.

,,Je tak namyšlená a nedospělá! Už mě nebaví se dál přetvařovat... Už to nevydržím! Nejradši bych ji přehnul před koleno a naplácal na zadek!" rozčiloval se.

Ale pak se na chvíli zamyslel... ,,Potom bych ji přehnul přes koleno znova, a pak..."

,,Ehm, ehm..." ozvalo se vedle něj. Sebastian málem leknutím vyletěl z kůže.

,,Fuj, to jste mě vyděsily, baby jedny... Jděte si po svých!" zavrčel na ně.

A komorné se jen zahihňaly a poslušně odcupitaly pryč.

Sebastian se pokoušel zůstat v klidu, ale moc se mu to nedařilo. Tvář měl celou rudou vzteky.

,,Nádech, výdech..."

Po pár minutách dostal opět svou přirozenou, chladnou,  bledou barvu. Podíval se do zrcadla a na tváři se mu objěvil neupřímný úsměv.

,,Tak a jde se na věc." upravil si límeček a nasadil -takový ten svůj sladký kukuč, kterému žádná neodolá-.

Zaklepal.

Nic.

Zaklepal podruhé.

Zase nic.

To už mu bylo podezřelé... ,,Výsosti, to jsem já, Váš Sebastian. Už netrucujte a dovolte mi vstoupit..."

Ale opět žádná odpověď.

,,Judytho?"

To už vstoupil dovnitř. Ale její pokoj byl prázdný. Nebyla tam žádná Judytha, ani její pláč a křik. Jen otevřené okno.